Prázdniny jsou duševně vyčerpávající období. Včerejší zápis do druháku mě poněkud uklidnil. Ale nebojte. Zas tak moc natěšená do té školy nejsem. Musím napsat dvě písemné práce (o Přehradě od Majerové a Guvernantce od Macury) a v září je odevzdat, ale prázdninově prokrastinuju, jak se jen dá.

Například chodím na výlety. Bohužel, v mém okolí je hodně peciválů, takže občas musím vyrazit i sama. To se zase utěšuju tím, že Mácha taky chodil sám. Ale abych jim nekřivdila: jednou jsem vytáhla mamku a podruhé kamarádku, kterou cestou kousnul hmyz, dostala na to antibiotika a když mi to řekla, měla jsem pocit, jako kdybych jí kousla já. (Hlavně když jsem před pár dny četla tento poněkud zneklidňující článek )

Na začátku prázdnin jsem si přečetla knížku Krajina zevnitř a tam se mimo jiné (co jsem už úspěšně zapomněla) píše o „čtení krajiny“ pomocí chodidel. Tak jsem se pustila do čtení a přečetla jsem část krajiny severozápadně od Berouna, Staré Bohnice, a kousek krajiny severně od Prahy (okolí Roztok a Únětic).

Abych neprokrastinovala jen nohama, snažím se k tomu přimět i ruce. A teď opravdu nemluvím o práci! Minulý týden jsem si byla zaplavat a možná že příští týden půjdu zas. Jen doufám, že mě na tom koupališti neuvidí nikdo známý: a) plavu pomaleji než některé babičky, b) neplavu s brýlemi, takže by se onen hypotetický známý mohl cítit dotčen, že jsem ho nepozdravila.

Kupodivu moc nečtu knihy, protože se na mě každá dívá s výčitkou, že bych se měla věnovat školním pracem. Ale občas stisknu zuby a nějakou knihu přelouskám. Kromě knížek Z hlubin (M. Atwood) nebo Ferdydurke (W. Gombrowitz) jsem konečně přečetla Babičku! Nechápu lidi, kteří mají pocit, že číst Babičku je „out“ a že je nekonečně nudná. Já jsem se nemohla odtrhnout. Neměla jsem ani pocit, že by to byla „nedějová“ próza, jak se tak rádo píše v učebnicích. Kdyby byla nedějová, tak se tam nic neděje a kniha je sestavena pouze z popisů nějakého statického prostředí či nehybných postav. Řekněme, že souhlasím s výrokem: „vše podstatné se odehrálo dávno před tím, než babička přišla do ratibořického údolí na Staré bělidlo.“ Přesto jsou ty události, které se už odehrály, v textu popsány (ve vyprávění babiččině, myslivcově, atd). Nebylo by tedy lepší říkat, že to je próza tak nějak retrospektivní? Protože ze slov „nedějové dílo“ se ježí chlupy na zádech i mně. Pak chtějte, aby měl někdo chuť si Babičku přečíst, když tolik lidí považuje děj ze podstatnou, ne-li nejpodstatnější, složku díla.

Za chvíli odcházím s kamarádkou do galerie.

Národní.

Přímo Veletržní.

Už se moc těším, až zase uvidím svá oblíbená díla! Doufám, že je neuklidili někam do sklepa. Co bych si počala, kdybych neviděla svou milovanou sochu Soustruh nebo obraz Sólo hnědé čáry?

Na začátku prázdnin jsem se byla s toutéž kamarádkou podívat na sbírku umění 19. století, kterou z Veletržního paláce přesunuli do kláštera svatého Jiří. Umístění to je zřejmě vhodnější, ale mrzelo mě, že jsem se tam s některými díly, známými z Veletržáku, nesetkala. Například s Černohorskou madonou. Ale měli ji na pohlednici, tak jsem si její zmenšenou verzi odnesla domů a „instalovala“ na poličku.  

Snad také dnes v NG „ukořistím“ nějaké pěkné pohledy nebo větší reprodukci. (Ať už ta pračka dopere! Chci vyrazit!)

Večer: Záhada chybějících obrazů vyřešena. Některé obrazy z 19. století nechali instalované ve Veletržáku. :)

V úterý mi začaly prázdniny. Na poslední zkoušku jsem se šrotila jak blázen, ale vyplatilo se to. Potěšilo mě, když mi zkoušející řekl, že se orientuju v teorii fikčních světů a tím pádem můžu do druháku.  ;-) Sice ještě nemám cestu k zápisové frontě úplně prosekanou, zbývá mi napsat ještě dvě písemné práce, ale ty odkládám na neurčito, protože tohle zkouškové bylo vyčerpávající a teď plánuju jen odpočívat.

      Přečetla jsem už dvě knihy. Ale nemyslete si, že je teď ze mě nějaká rychločtenářka - byly jen hodně čtivé. První knížka (S elegancí ježka - Muriel Barberyová ) mě celkem zklamala. Vzhledem k anotacím jsem čekala trochu větší náročnost, ale možná to je jen má chyba, že jsem líná přemýšlet. Druhá knížka (Den zkázy v Britském muzeu - David Lodge) mě naopak překvapila tím, že není „jenom“ vtipná. Ale styděla jsem se, když jsem se v autorském doslovu dočetla, že každá kapitola je psaná ve „stylu“ nějakého anglofonního klasika 20. století, a já jsem si zřídkakdy všimla pouhé změny ve vyprávění. Můj vnitřní diskurzivní čtenář byl umlácen a pokořen čtenářem sentimentálním. Snad ještě zbývá čas na vzkříšení.

Chtěla jsem napsat něco o Muzejní noci a jiných mých aktivitách (i když jich moc není), ale vidím, že zase plkám jen o knížkách a o škole. Tak třeba příště...

Druhý semestr utekl podezřele rychle. Ani jsem si ho pořádně neužila. Alespoň mám za sebou už dvě zkoušky. (Ale abych to nezakřikla. Výsledek druhé stále zůstává utajen.)  Tento víkend hodlám zasvětit odpočinku. Aktivnímu odpočinku (tj. s knihou v ruce). Přestože studuju mimo jiné literaturu, čtu mnohem míň než na gymplu. Oprava: Čtu pořád, ale není to vždy beletrie. Ale nestěžuju si. Původ a podstata romantismu je zajímavá knížka. Stejně tak jako Poetika vyprávění, kterou čtu teď kvůli zkoušce z poetiky.

Beletrii jsem četla hlavně tu povinnou, seminářovou, ale to, že byla povinná, neznamená, že mi bylo nepříjemné ji číst. Naopak. Nemusela jsem mít výčitky svědomí, že čtu a nedělám „nic pořádného“. Na existenci některých knih bych ani nepřišla, nebýt seminářů. To se týká hlavně tetralogie Ten, který bude od Vladimíra Macury. Dalo by se to označit jako historický román, zachycuje postavy 19. století, demytizuje národní obrození, střídají se v něm vyprávěčské perspektivy i žánry vyprávění, a tak dále. Nezní to jako lahůdka? Mým uším to tak zní, očím se to tak jeví! (Proto budu o této knize psát zkouškovou práci.) Od Macury jsem četla ještě knížku Občan Monte Christo - je tenčí, děj se odehrává v 70. letech minulého století v Praze a já jsem si z ní odnesla dojem, že není radno důvěřovat literárním vědcům (minimálně těm fikčním). Neměla bych opomenout zmínit Macurovu nesehnatelnou knihu Znamení zrodu. To už není beletrie, nýbrž sémiologický pohled na národní obrození. Zatím jsem přečetla jen pár kapitol, bohužel.

Když budete mít čas a chuť poupravit si náhled na národní obrození, který vám do hlavy vtloukla škola, zalistujte si, začtěte se.  

V rámci práce na jeden seminář jsem se dostala do centrálního depozitáře Národní knihovny a měla jsem možnost listovat v časopisech a novinách z 19. století. Ta vůně zatuchliny! Ty žluté stránky prožrané od červotočů!

Mám pocit, že to divný století páry a krinolín, mi nikdy nedá pokoj.

    Už uběhlo 14 dní od mé poslední zkoušky a stále jsem nic nenapsala? Pokusím se to změnit, ale asi jsem vypadla ze cviku.

    Jsem ráda, že jsem zkoušky udělala a že jsem si nic nenechala do letního semestru, protože ten bude ještě náročnější než zimní. Před každou zkouškou jsem si říkala, že na tu další se OPRAVDU budu učit celou dobu. (Ha ha ha.) Taky jsem se přesvědčovala o tom, že na letní zkoušky se budu učit už během semestru. (Ha ha ha.) Jsem nenapravitelný lenoch a odkladač. Na strach a stres před zkouškou se po ní tak krásně zapomíná.

    Pokusím se zhodnotit minulý semestr. Nejvíc jsem se vždycky těšila na přednášku z poetiky a seminář ze čtení české literatury 19. století. Vyučující těchto předmětů mají svérázný smysl pro humor. Na čtení devatenáctky jsme se například dozvěděli, že v Máji ve čtvrtém zpěvu, drží Hynek kostru Viléma jako medvídek Pú kamaráda. A ve Zlatém kolovratu jsou prý matka s dcerou rozebrány jako paňáčci z lega a „už je nikdo nedá dohromady.“ A jen tak mimochodem, víte vy, že Jan Kollár byl první český cyklista?
    Výroky z přednášek o poetice těžko převést do psané podoby, protože odtržené od hlasu a těla přednášejícího nevyzní vůbec TAK šíleně.
Díky semináři ze základů literární historie jsem si vyzkoušela všelijaké užitečné aktivity (psaní abstraktu, rešerše, porovnávání přístupu k tématu v rozličných příručkách), ale hlavně jsem zjistila, že při používání mikročtečky se mi dělá strašně zle.
    Z jazykových předmětů mě bavily přednášky z kořenů současné češtiny a jazykový proseminář.* Ale už od prvních dnů (vlastně už od přípravných kurzů) si uvědomuju, že „literární nohu“** mám mnohem silnější než tu jazykovou.  

 *Nemá cenu vyjmenovávat ty předměty. Ve svém okolí jsem zpozorovala, že „nezasvěcený“ si pod těmi názvy máloco představí.
** S tímhle pojmem přišla jedna spolužačka (vlastně kolegyně☺) a docela se uchytil.

    Z letního semestru jsem si zatím vychutnala jen jeden týden a to ještě značně ztenčený, protože všechny literární předměty odpadly. (Jak jsem to zjistila, zareagovala jsem asi jako Hermiona, když Brumbál ve filmu ohlásil, že ruší zkoušky.) Plnohodnotný první týden mám tedy teprve před sebou. (Protože jsem měla pocit, že mám málo literárních předmětů, zapsala jsem se na volitelný seminář a tím pádem mi vznikne okýnko na dvě nepovinné literární přednášky. La la la.☺) Na nové předměty jsem zvědavá a těším se na pokračování těch „prověřených“. ♥

    Ještě malá knihomolská lahůdka. V úterý jsem objevila nový antikvariát a hned jsem se do něj pustila. Odnesla jsem si Lermontova, Karáska ze Lvovic, Fowlese, atd... ale hlavně knihu Zrcadlo a lampa. (Měli jí tam skoro novou a za cca třetinu původní ceny!!!) Den předtím jsem se na ní dívala na netu a říkala jsem si, že je škoda, jak je drahá. Miluju antikvariáty!

Během několika přednášek předcházejícího týdne jsme byli upozorněni, že se bude konat tato konference a tudíž odpadnou některé předměty. Mimoto jsme byli na onu konferenci i zváni, abychom se jako studenti podívali, jak taková jazykovědná a literárněvědná konference vypadá. Vzala jsem si toto doporučení k srdci, ale hned na prvním bloku referátů mě napadlo, že to musela být snad jen zdvořilostní fráze. To snad nikdo nemohl myslet vážně. Vždyť kromě nás, tří prvaček, tam sedělo jen pár odborníků, kteří si navzájem tleskali při přednášení svých referátů. Nikde žádná veřejnost, nikde žádné studentstvo (těm starším asi bylo jasné, že jejich výskyt tam nemá cenu, ba že jsou spíš nevítaným elementem), jen partička kamarádů, kteří si povídají o svém oboru a říkají tomu vznešeně konference. To je docela smutné. Přitom ty referáty nebyly nezajímavé, nebyly nepodnětné... Jen byly naprosto zbytečné. Nejspíš vyjdou v nějakém sborníku, který sice bude k prodeji v univerzitním knihkupectví, ale stejně si ho nikdo kupovat nebude... Třeba se bude příští rok povalovat na chodbě, kde bude k „rozebrání“. K čemu je tohle mrhání energií a tvůrčí silou? Nezasloužilo by si to aspoň maličkou propagaci? Možná, že se v oborových časopisech vyskytla zmínka o konání akce, ale kdo, kromě účastníků konference a jejich známých, je čte?

Jen jsem si tak trochu posteskla, ale třeba je chyba na mojí straně... třeba to je úplně normální přístup ve světě i ve vědě a mně nezbude než ztrácet ideály.

Přednáška o Poetice:

- Jeden chlápek vymyslel teorii, že když něco říká, tak neříká nic. Napsal knihu o tom, jak četl Nietzscheho a zjistil, že Nietzsche nic nesděluje. A jeho žáci napsali knihu o tom, jak ten chlápek napsal knihu o své četbě Nietzscheho a taky nic nesděluje. A jejich žáci... Ten chlápek se jmenoval Jacques Derrida a zhruba toto si o něm budu do smrti pamatovat.

- Existuje kult autorovy pracovny. V obrázkových knihách o literatuře nalézáme fotografie pracoven vážených spisovatelů. Dokonale uklizený stůl, na něm hromádka papírů... a kalamář! Ten je prý důležitý. Na tom stolku je i fotografie spisovatele, aby bylo poznat, čí to je stůl. Mnohdy z toho však vzniká dojem narcisismu. („Jirásek píše, podívá se na svůj portrét a pomyslí si: Ty seš pěknej! Ty to dobře napíšeš!“)

Přednáška o estetice:

- „čtvereček je hezčí než trojúhelníček...“ Francis Hutcheson

- Pan přednášející nám vyprávěl o geometrii a zmínil obecný čtverec. Už jste někdo někdy viděli neobecný?!?!

- „formální účelnost předmětu = účelnost, která je bez účelnosti“ Immanuel Kant

Nejdůležitější datum na světě: 1926 – založen Pražský lingvistický kroužek

Svatá trojice: de Saussure, Mukařovský, Jakobson, ...

Docela bych chtěla nafukovací dny a natahovací týdny. Mám pocit, že nestíhám a Čas si ze mě dělá srandu. Týdny plynou a já nestíhám číst, dělat domácí úkoly, spát, vyrábět vánoční dárky... Hlavně ty dárky! Z blížících se Vánoc mě přepadá panika. Mám nedostatek vůle, peněz a materiálu, o Času jsem už mluvila. Chtěla bych na chvíli zastavit a vychutnat si přítomnost. Sebe zastavit můžu, ale čas ne. A dohánět ho mě stojí hodně síly. Brrr.

Možná bych ale měla vzít zpátky svá první slova. Možná nepokouší Čas mě, ale já jeho. Teď jsem měla a ještě mít budu spoustu volných chvil. Ty předchozí jsem nevyužila zrovna ekonomicky. Jsem zvědavá, co udělám s těmi, co mají přijít. Asi bych s Časem měla uzavřít nějakou výhodnou dohodu...

Čtu knížku Moskva-hranice od Jiřího Weila. Pěkná.

Krom toho čtu Český jazyk na přelomu tisíciletí (František Daneš a kolektiv), což je knížka, která se mi hodí na dost lingvistických předmětů. A je překvapivě i hodně zajímavá.

Přečetla jsem Zašifrovanou skutečnost od Eduarda Petrů – doporučuji každému, kdo se zajímá o středověkou literaturu, chce pochopit její skryté významy a nerad se přitom moří s náročnými odbornými texty.

Pátky jsou moje nejoblíbenější dny. Mají krásnou atmosféru „začínajícího víkendu“. (O to méně mám ráda neděle večer. :) Dnešní pátek je trochu speciálnější, protože zakončil můj první vysokoškolský týden a zahajuje první vysokoškolský víkend.

Tvoření rozvrhu a podobné stresující záležitosti odpadly a tak nastal čas pro další. V neděli jsme se my, „zlomek prváků bohemistiky“ (tj. 20 z 140), sešli v Týnské literární kavárně. To byl dobrý nápad. Taková věc vždycky usnadní introvertovi, jako jsem já, seznámení se spolužáky.  V pondělí ráno jsme se zdravili jako „staří známí“.

Moje hromádka knih (viz minulý příspěvek) se ještě trochu rozrostla. Teď už jen zbývá ony vědomosti vstřebat do mozku.

Předměty ještě hodnotit nemůžu, protože zatím probíhaly pouze „úvodní hodiny“. Týden úvodních hodin – opravdu zábavné a poučné...

Dočítám knížku Elementární částice od Michela Houellebecqua a opravdu nemám hodnotící náladu, takže vám neřeknu jaká je. To jsem ale zlá, viďte? Já nemám hodnotící náladu už hodně dlouho, proto to tady „recenzemi“ zrovna nekypí. Ráda bych psala recenze, až budu trochu víc vybavená znalostmi ze školy. Teď se setkávám s jiným vnímáním literatury, než jsem byla doposud zvyklá. Doufám, že se mi trochu rozšíří obzory, abych pořád nepsala: „knížka se mi líbí, protože... odehrává se tam a tam ..  hlavní hrdina je takový a makový...“

Nějak se potřebuju „naučit“ (to zní pěkně blbě) umět líp vyjádřit svoje myšlenky a názory.

Fakulta je krásná, ale malá budova. 140 lidí se stěží narve do (středně)velké posluchárny, proto nechápu, proč máme přednášky v takové mrňavé místnosti. Oni asi počítají s tím, že na to stejnak většina nebude chodit. Některé předměty máme v Celetné. Přebíhám sice jenom v jednom dnu, ale za to dvakrát tam a zpátky.

Prozatím stačí... Jdu na sraz spolužáků z gymplu a vůbec se mi tam nechce.

V pátek jsem byla na módní přehlídce, kde účinkovala moje kamarádka. Chce po mně, abych jí napsala reportáž. Pokud nějakou napíšu, nebude mít radost, protože mám chuť celou akci pořádně zdrbat. Prostě se mi tam nelíbilo.

Sobota byla o něco příjemnější. Byla jsem na CONiáši. Po přednášce o Zombiewalku, jsme s přítelem běhali po knihovně, protože jsme se snažili vyluštit jednu takovou tajnou „záhadu“ a připadala jsem si minimálně jak v Šifře mistra Leonarda:-) Přednáška Ivany Kuglerové byla jako vždy super, a protože se protáhla, rovnou jsme pak šli na vyhlášení vítězů z internetového kvízu. Asi se zúčastnilo málo lidí, protože jsme vyhráli oba: nějaké hry a poněkud pokleslou literaturu:-) (Karetní hra nás zaměstnávala ve dvě hodiny v noci, když jsme se snažili přijít na pravidla.)
Posledním bodem programu byly ukázky bojového umění. Bohužel jsem namlsaná asijskými filmy (Tygr a drak, Klan létajících dýk,...) a reální bojovníci mi přišli jako žabaři.
Doma jsme si pustili komedii Forgetting Sarah Marshall. Docela vtipný snímek, ale myslím, že brzy zapomenu, že jsem ho vůbec viděla.

Přečetla jsem výbornou knížku: Kafka na pobřeží – Haruki Murakami. Tímto ji velice doporučuji.

Prý připomíná magický realismus a mimoto je klasicky „japonsky divná“. Kdo sleduje anime, ví, o čem mluvím. Není to dílo založené na akci; i když ke konci trochu graduje, děj plyne podivně klidně a příjemně rozvláčně. Nemohla jsem se odtrhnout a zároveň jsem ji nechtěla dočíst. Tuto knihu z hlavy jen tak nevymažu, což ani nechci. 

A tuhle soupravu jsem dneska dokončila. Pokud se mi bude hodit k výstřihu, vezmu si ji na imatrikulaci.

P.S.:
Zlomek knížek, které musím prostudovat:-) Do čeho jsem to vložila duši?